Můj syn má ADHD, to jsou ti nevychovaní spratci, asi to znáte.

Ale já jsem nechtěla nevychované dítě a hlavně jsem nechtěla být neschopný rodič, proto jsem dělala všechno pro to, abychom tuhle nálepku nedostali. Takže syn nebyl do 6 let diagnostikovaný.

I tak jsme doma měli co dělat, abychom ho nepřetrhli, nedokázal se ovládat, selhával s vrstevníky a byl z toho špatný.

Strávila jsem několik let konzultacemi s dětskými psychology, chodila na rodicovsky koucink, dokonce jsem svoji rodinu nechala natáčet a pak analyzovat naše chování, přečetla desítky knih o výchově a nastudovala tuny materiálu o hyperaktivitě. A efekt –  nula. Pořád jsme si s manželem stříhali o to, kdo ho půjde vyzvednout ze školky a ze školy a kdo si vyslechne: „Tak mamko, už tady na vás čekáme, to zase bylo dneska …“, domyslete si jakýkoliv malér.

A stav mého syna se stále zhoršoval. Došlo to tak daleko, ze ve svých šesti letech nechtěl žít, aby už dal nemusel trpět. Byl pět minut od hospitalizace na psychiatrii. Tenkrát jsme to ještě ustáli, i tak ho tato lahůdka později neminula.

Jenže tohle jako rodič nechcete zažívat. Začala jsem hledat ještě naléhavěji. A pak to přišlo – ona zázračná formulka, která mě přiivedla na správnou cestu – ADHD je multioborový problém a stejně tak se k němu musí přistupovat. Kolem dítěte je potřeba vytvořit podpůrnou síť opravdových odborníků, kteří pojedou společně podle předem daného plánu. A to je projekt, to já přece umím!

Smutné je, že jsem se to dozvěděla na workshopu pro pedagogy od Člověka v tísni, kam jsem se drze vloupala.

Tak si říkám, jak je možné, ze v době, kdy jsme zavalení informacemi, nám ty podstatné unikají?

Syn v té době už chodil na terapii, takže jsem k ní přibrala schopného psychiatra, sociální službu, kde dodnes nacvičuje sociální dovednosti, dlouhodobý program na bázi biofeedbacku a vyměnila soukromou, nefungující školu za běžnou základku, kde mu psychologicko-pedagogická poradna zařídila třídu s méně dětmi a úžasnou, zkušenou učitelkou a perfektní asistentkou.

Trvalo to rok a občas jsem měla pocit, ze se z toho zblázním, ale víte co? Dnes je můj syn úplně jiné dítě. Šťastné, spokojené, s kamarády a bez těch děsivých úzkostí.

A mě fakt štve, když jsou věci nelogické a nefungují.

ADHD se dnes týká 6% děti. To jsou tisíce rodin, které zažívaly, zažívají nebo budou zažívat to co moje rodina.

Izolaci, úzkost, strach o budoucnost svého dítěte.

Proto jsme se rozhodla založit portál jaknaadhd.cz. My cílem je přinést jasný a přehledný návod, jak mohou rodiče pomoci svým dětem a vytvořit kolem nej fungující on-line komunitu, kde si budeme předávat příklady dobré praxe a také kontakty na všechny potřebné odborníky v okolí našich domovů.

Aby už žádná rodina netrpěla.